Začal jako elektrikář v rodinné firmě. Dnes má doktorát, praxi z Norska a vede technologické oddělení ABB

„Každý mladý člověk je strašně moc ovlivněný okolím. Já jsem byl jako dítě hodně v kontaktu s technikou. Táta je elektrikář, založil si vlastní firmu, měli jsme doma dílnu. Občas něco vyrobil, a pak jsme to spolu rozebírali nebo opravovali. Taky mi dal třeba televizi, ať ji rozeberu a naučím se na tom pájet. Všechno tohle mě ohromně formovalo, aniž bych si to vůbec uvědomoval,” vzpomíná Michal Bernard.

Nad volbou střední školy tak ani dlouho nepřemýšlel. Stát se elektrikářem stejně jako tatínek byl přirozený krok. “Bral jsem to jako samozřejmost. Táta je elektrikář, já budu taky elektrikář,” vysvětluje Michal. 

Ačkoliv prý nebyl z nejpilnějších studentů, školou procházel bez větších problémů. „Spoustu věcí si pamatuju jen z toho, co se říká. Když to pochopím, nepotřebuju se to učit. Což je na jednu stranu super, na druhou pak člověk mnohdy klouže jen po povrchu,” podotýká.

Byl rozhodnutý pro Prahu, ale nastoupil v Brně

Po maturitě nastoupil do firmy svého otce. „Dělal jsem s tátou a po roce jsem zjistil, že se to psychicky nedá zvládat. Bydleli jsme spolu, celý den jsme spolu pracovali, večer se pak ještě chystali na následující den. Začali jsme lézt na nervy a úplně to nefungovalo,” popisuje. 

Rozhodl se proto, že se vrátí ke studiu a podal si přihlášku na vysokou školu. „Bylo dost jasné, že jako elektrikář půjdu na elektro. Měl jsem už všechno zařízené v Praze. Měl jsem tam tetu, domluvené bydlení, domluvený tým, za který jsem měl hrát hokej,” říká Michal. 

Jenže místo ČVUT v Praze nakonec skončil na VUT v Brně. A to zcela nečekaně. „Měl jsem přihlášku i do Brna a bylo mi líto to nezkusit. V den přijímaček jsem ale zaspal a nevzali mě do autobusu. Na stopu mi zastavil nějaký pán, který jel do Brna na jednání. Ten mě odvezl až do školy. Přijel jsem o dvacet minut později, a navíc na test z matematiky, která nebyla moje silná stránka. Takže jsem si říkal, že je to úplně v háji,” vzpomíná dnes Michal.

Nakonec ale test odevzdal jako první a šel se projít po městě. „Čekal jsem na výsledky, procházel se po Brně, potkal pár lidí. Vzali mě na nějakou výstavu. Strašně se mi to líbilo. Taky mi Brno přišlo takové zelené a příjemné město. Takže když jsem se odpoledne dozvěděl, že mě přijali, impulzivně jsem se rozhodl pro studium v Brně,” dodává. 

I když ze začátku podle svých slov bojoval, protože ze střední školy neovládal matematiku tak dobře jako jeho spolužáci z gymnázií, nakonec všechno dohnal. „A dostal jsem se do stavu, kdy už to docela šlo. Tehdy jsem se rozhodl, že toho zkusím pobrat co nejvíc. Takže jsem si kromě elektra udělal i ekonomku. A nakonec i doktorát,” říká Michal s tím, že velkou motivací ke studiu byla i snaha vyhnout se tehdy povinné vojenské službě.

Po škole bez práce

Původně plánoval po dostudování převzít firmu svého otce. „Nakonec mě to ale zaválo jinam. V průběhu doktorského studia jsem brigádně pracoval v Energetickém ústavu (EGÚ)  a tam mi ukázali i jiné možnosti. Po škole jsem měl nastoupil v Hradci Králové do firmy ČEZ, která plánovala v místě otevřít divizi obnovitelných zdrojů. Ale nakonec ji neotevřeli a já byl ze dne na den bez práce,” popisuje Michal. Odjel na hory vyčistit si hlavu a promyslet co dál. „Skončilo to tak, že když jsem se vrátil, dostal jsem během jednoho týdne čtyři nabídky a jednou z nich byla pozice v ABB,” dodává s úsměvem.

Začal na reklamačním oddělení, kde řešil problémy převážně zahraničních zákazníků. „A to v době, kdy jsem neuměl moc anglicky. Takže každý telefonát byl peklo,” vzpomíná Michal. Kromě angličtiny prý neznal ani produkty. „Ale rozhodl jsem se oboje doučit. U produktů jsem šel skutečně do hloubky a byla to skvělá škola. Nakonec jsem byl asi i dobrý, protože dodnes si mě někteří lidé z reklamací pamatují a ptají se, jestli se nechci vrátit,” směje se.

Postupně ale získal pocit, že řeší stále to stejné dokola, a tak se rozhodl pro změnu. „Přesunul jsem se do product managementu, kde jsem se staral o produktová školení, stávající produktové portfolio i zavádění nových produktů do prodeje,” popisuje Michal. Protože chtěl získat i zahraniční zkušenost, domluvil se na norské pobočce ABB a na čtyři roky se přesunul tam. 

Pracovat v zahraničí byla nejlepší škola

Práce v zahraničí byla podle něj skvělá zkušenost, která mu umožnila vidět rozdíly mezi různými kulturami. „Spousta věcí je v Česku a Norsku stejná. Ale musím říct, že první dva měsíce jsem byl jako Alenka v Říši divů. Nebyl jsem schopný se k těm lidem dostat. Neuměli jsme spolu vůbec pracovat. Pak ke mně přišel šéf vývoje a řekl mi, že takhle to u nich nefunguje. Že si nemůžu zavolat vedoucího projektu, dát mu zadání projektu, dohodnout parametry a čekat, že to bude na čas hotové. V Norsku je potřeba přizvat takříkajíc úplně všechny. I ty, kteří na tom projektu pravděpodobně vůbec nebudou pracovat. Protože jen tehdy to lidé vezmou za své,” přibližuje Michal. Překvapila ho i míra plánování. „My máme v Česku tendenci jít a hned začít něco dělat. Vrhneme se do toho po hlavě a až po cestě zjišťujeme, co je třeba vyjasnit, co se mění. Děláme to za běhu. Ale ve Skandinávii je přístup úplně jiný. Tam začnou tím, že si sednou a dají si kafe. Pak to rozebírají, baví se o tom, kdo a co bude potřeba. Všechno si to předpřipraví. Až se ujasní, kdo vlastně na tom projektu má dělat a co má být výstup, tak se teprve promýšlí každý detail. A to trvá. Spoustu meetingů a debat. Ale ve finále vypadne něco, na co už se pak nesahá,” přibližuje Michal. 

Dnes je zpátky v Česku a produktový management vyměnil za R&D (výzkum a vývoj – pozn. autora). „Lidé si myslí, že vést vývojové oddělení je hodně technická práce, ale není to tak. Člověk tomu musí samozřejmě alespoň do jisté míry rozumět, ale z velké části je má práce HR. Práce s lidmi. Jejich nábor, motivace, vzdělávání. Zjišťovat, jaká je atmosféra v týmu, co lidé potřebují, co řeší. A druhá část je strategické směřování. Co s oddělením dál, co zlepšit, jak fungovat efektivněji. Protože ve finále je to byznys. Pokud nebudeme konkurenceschopní, firmy odejdou a přesunou se do Číny, Indie, Vietnamu. Ve spoustě STEM oborů ale hraje velkou roli know-how. Čím složitější technologie a procesy, tím víc potřebujete lidi, kteří mají to know-how. Takže já na své pozici neřeším tolik technologie, ale spíš lidi,” uzavírá Michal. 

Otázky a odpovědi

Popiš svou práci jedním slovem nebo větou.
Jedním slovem rozmanitá. A jednou větou – tvůrčí práce s týmem, abychom měli úspěšný produkt. 

Bez jaké dovednosti bys práci nezvládl nebo jen velmi těžko?
Bez adaptability. Člověk se musí adaptovat a měnit zažité procesy a nástroje.

Kdybys měl něco doporučit svému patnáctiletému já, co by to bylo?
Já nevím, jestli jsem v pozici, kdy bych měl někomu něco radit. Myslím si, že dobrá rada nad zlato, ale rozbít si sám hubu je k nezaplacení. Nad minulostí nedumám. Co se stalo, se nemůže odestát. A já si užívám všechno.I průšvihy. Protože i to mi něco dává. 

Častý mýtus o tvém oboru nebo STEM oborech?
Možná to bude trochu kontroverzní, ale za mě je častý mýtus to, že se ve škole učíme potřebné věci. To platí jen pro první stupeň základní školy. Na druhém stupni už jen u některých předmětů. Ale řada věcí je za mě hodně diskutabilní. Chtělo by to trochu přehodnotit, co děti učíme. 

Co děláš rád ve volném čase?
Hodně sportuju. Trénuju děcka v rugby. A když napadne sníh, tak se snažím co nejvíc času trávit na běžkách.